Geocaching - GeoZábava.Cz

Název může být trochu zavádějící, protože my tam samozřejmě nejeli kvůli krabičkám, ale kvůli zážitkům:) O této zajímavé oblasti jsme slýchávali poměrně často, a tak když nás kamarádka přizvala do své expediční skupiny, neváhali jsme a přidali se.

Co to vlastně je Banát? Pohraniční oblast, nacházející se v Rumunsku, Srbsku a Maďarsku. Do Rumunského Banátu byli v 19. století vylákání čeští osadníci, nejprve za sliby krásné, úrodné země, později jako pohraničníci do neobydleného území. V oblasti takto vzniklo sedm vesnic: Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice a Svatá Alžběta. Svatá Alžběta, první z vzniklých vesniček, kvůli nedostatku vody poměrně brzy zanikla.

Od svého vzniku v těchto vesničkách žijí obyvatelé české národnosti, kteří až dodnes mluví česky a mají stejné tradice a zvyklosti jako (jsme mívali) my. Vzhledem k původní izolovanosti a pozici vesniček nám při návštěvě přijde, že jsme se vrátili do “starých dobrých časů” – lidé tu mají své usedlosti, kde žijí prakticky přírodním způsobem. Chovají krávy, koně, ovce, pracují na poli. Traktor tu potkáte málokdy, o to častěji ale povoz tažený voly či koňmi. Ale civilizace už tuto oblast také zasáhla, a to převážně kvůli návalu českých turistů. V hospodě se tedy můžeme dívat na televizi (české kanály), na návsi se “díky” evropskému projektu dá chytit wi-fi. To ale nesnižuje zajímavou a příjemnou atmosféru vesniček s hodnými a obětavými obyvateli, kteří rozhodně nejsou tak podezřívaví a vychytralí jako tady u nás. Otázka je, jak dlouho jim to ale při současném návalu turistů vydrží.. Nově stavěné větrné elektrárny původní malebnosti zdejšího kraje také moc nepřidávají. Ale i tak rozhodně návštěvu doporučuji.

Před chronologickým popisem výpravy musím zmínit ještě zajímavosti dopravy tam a zpět. My zvolili autobus do a z Temešváru, a odtamtud lokální autobus do Coronini, rumunské vesničky na břehu Dunaje, odkud je to nejblíže do první české vesničky – Svaté Heleny. Pokud zvolíte tuto možnost, doporučuji autobus domlouvat s velkým předstihem, my se málem nevešli, a také cena byla s předstihem o něco menší. Autobus Praha-Temešvár byl pohodový, zpáteční už tak dokonalý nebyl, protože Temešvár nebyla jeho první zastávka, a v autobuse nebylo možné koupit místenky, takže po nástupu do autobusu jsme absolvovali hru “vyber si svého Rumuna”. Každý dostal skvostný kousek Autobus Temešvár-Coronini byl opravdu zážitek. 165km trasu jsme jeli 4,5 hodiny. Autobus se mistrně vyhýbal rozličným dírám na silnici, kterých bylo nemálo, a tak většinu času strávil na levé straně silnic. Troubení do zatáček, aby se auta nesrazila, tu mají sice zažité, ale vrhal se do nich s takovou vervou, že jsem se bála představit, jak by se zachoval, kdyby z druhé strany jelo něco jiného troubícího. Čas od času řidič zastavil vyměnit vajíčka za med, nakoupit pivo či pokecat a dát si cigárko s nějakým známým. Není přece kam spěchat Cestu zpět jsme si domluvili v Garniku, odkud autobusy o víkendech nejezdily, ale hodní tamější obyvatelé nám rádi pomohli:) Svezli jsme se s jedním “banáťákem”, který shodou okolností jel až do Plzně. Bohužel lístky z Temešváru už jsme měli koupené, a zadarmo by nás nesvezl. I do Temešváru nás to něco stálo, ale myslím, že méně než autobus, a rozhodně to bylo pohodlnější, i když musím říci, že pro vajíčka a pivo se stavoval také Budoucím návštěvníkům doporučuji pohledat na stránkách banat.cz či googlit, a využít možností svézt se s nějakým tamějším krajanem už z Čech.

 A teď již k samotným zážitkům z výpravy Po odpoledním příjezdu do Coronini jsme měli naplánováno opláchnutí v Dunaji a odlov krabičky Baba Caia (GC20CF6). Čekalo tam na nás FTF a my se půl roku dopředu klepali, jestli nám ho někdo nevyfoukne. Představa příjemného proplavání se a pohodového odlovu ostrovní krabičky s terénem 3,5* ale nemohla být vzdálenější. Malá skalka trčící z vody na nás koukala cca 200m od břehu, a voda v Dunaji vypadala jak rybník, vždyť řeka má v tom místě 5km šířku. Při pohledu na plavající dříví jsme si ale řekli, že nějaký proud tam bude, a rozhodli jsme nadejít si kus proti proudu, abychom se na skalku strefili. A pak už hurá do vody! Naskákali jsme tam všichni po sobě bez rozmyslu, kromě dvou, co se obětovali na hlídání věcí na břehu. První byl Jára s Jirkou a já s Míšou jsme plavaly za nimi. Nejdříve nebyl naprosto žádný proud, ale po chvíli to začalo. Proud nás táhl dál a dál, ale pořád to vypadalo, že máme šanci na skalku doplavat. O chvíli později Jára navrhl plavat do “kapsy” za skalou, ale to už jsme začínali tušit, že to nedáváme. Obrátili jsme se zpět, jenomže teprve potom nastal ten pravý boj. Dostat se na břeh nebylo vůbec jednoduché. Za tu dobu, co jsme plavali k ostrovu, jsme se dostali do pěkně silného proudu, který mi přišlo že postupně ještě sílil. Pohodové plavání se změnilo v boj o život. Vždycky jsem si myslela, že jsem dobrý plavec, ale tady jsem začala panikařit, síly docházely a břeh byl pořád neskutečně daleko.. Po vysilujícím boji s proudem se nám konečně všem povedlo doplavat několik metrů od břehu, do místa, kde už proud nebyl. V tu chvíli na nás začali pokřikovat ze břehu rybáři, ať plaveme pryč, že tam mají sítě.. přepadlo nás zoufalství, nikomu z nás se nechtělo pokoušet štěstí a plavat zpátky, a tak jsme nedbaje křičících rybářů plavali podél sítí ve směru proti proudu, dokud jsme se nedostali (naštěstí) do místa, kde sítě končily. Na břeh už jsme se doslova vyplazili. K místu, kde jsme začali, to bylo pěkně daleko. Nohy se mi klepaly, a ještě dodnes mám z jakýchkoli řek podvědomou hrůzu. Naděje na FTF se rozplynuly, ale myslím, že lehce jsme se nedali Případným zájemcům o odlov plavání rozhodně nedoporučuji, i když zpětně jsem zjistila, že jsme měli poměrně vysoký stav vody.

Po návratu jsme se vydali vstříc vesničce Svatá Helena. Času už moc nebylo a byl to ještě pěkný kopec. Původně jsme chtěli stihnout před spaním ještě krabičku na vyhlídce na Dunaj Sfanta Elena – Donau View (GC1R7RC), ale nakonec jsme byli rádi, když jsme se vyškrábali na louku pod Svatou Helenou. Tam jsme se na místě s krásným výhledem zakempili a rozdělili na dvě skupiny – stavící stany a jdoucí pro vodu do Heleny. Já byla v té vodní, a tak jsem ještě ten večer měla první zážitek z české vesničky. Tehdy jsme ještě čekali lidi s kadibudkama a bez elektriky prahnoucí po návštěvách z Čech, které jim přinesou droždí, kávu a noviny, ale Svatá Helena nás vyvedla z omylu. Z pohledem zpět myslím, že právě tady je ta civilizovanost největší. Přišli jsme do vesničky, za okny viděli monitory počítačů a v hospodě venku koukali lidi na fotbal promítaný na plátno. Ale tato civilizovanost i tady byla zajímavě smíšená se starými zvyklostmi, statky s domácí zvěří a tvrdou prací na poli. Vodu jsme získali ze studny, nejspíš tam vesničané nabírají vodu pro krávy, ale to nám nijak nevadilo;) Myslím, že poprvé jsme si jí možná převařili, ale potom už jsme na to určitě kašlali.

Svatá Helena a Garnic

Ráno nás probudilo sluníčko nádherně ozařující okolní krajinu. Po snídani jsme se vypravili na slibovanou vyhlídku, která byla naprosto úchvatná. Pohled na širokou Dunaj vlévající se do úzkého hrdla soutěsky Železná vrata (končící stejnojmennou přehradou) nás znovu utvrdil v tom, že včerejší plavání pro keš bylo opravdu zoufalství. Nedaleké krabičce se nedalo nic vyčíst. A mimochodem, prakticky všechny zápisy v ní byly česky Zde, u naší první “české” cache, bych nejspíše měla zmínit jednu zajímavost na zdejších krabičkách – snad všechny, určitě ale většina, jsou založené čechy – ať už zdejšími, se zdejšími příbuznými, či turisty. Listing mají česky, občas přeložený do angličtiny (ne vždy). Logy se tu píší taky česky. Pokud se krabička ztratí, většinou se najde někdo ochotný (často z českých turistů), kdo ji obnoví. Ale krabičky se moc neztrácí, ostatně zdejší obyvatelé nekradou a bezdůvodně věci neničí (alespoň o ničem jsem neslyšela), a na podobné ptákoviny ani nemají moc času;). Dál naše cesta vedla do Svaté Heleny s keší Czech Village (GC11XV6), tentokrát v plné kráse (s bágly na zádech:) Bylo ještě ráno, takže hospoda byla zavřená a všichni na poli. Bližší seznámení se vsí se tedy moc nekonalo, kromě pomazlení se s potulným psíkem. Psů je tady okolo všude hodně, čeští pejsci jsou na turisty hodní, na Rumuny štěkají. Rumunští psi naopak vyjíždí po všech (možná po rumunech ne, ale to odzkoušené nemáme;) a platí na ně pouze ruka se zvednutým, případně vrženým kamenem. Na cyklisty jsou zdejší psi obzvláště zlí, protože ty tu jen tak nevidí. Ale tak hrozné to asi nebude, protože o jediné cyklistce, kterou kousl pes, nám tu vyprávěli ve dvou vesničkách, ale nikoho jiného si nepamatovali, a i tenhle případ se stal nejspíš už hodně dávno. Ale nechtěla bych to zažít, protože nejbližší nemocnice je zatraceně daleko…

Další zajímavost, kterou jsme velmi ocenili, byla, že i tady funguje klub českých turistů. Dá se zakoupit mapa, ve které se všichni Češi jistě snadno vyznají a ani jim nepřijde, že jsou v cizině. A všude jsou známé rozcestníky a pečlivě udržované značky. My měli nejen mapu, ale i turistickou GPS, a tak jsme se vesele vypravili dál. Naší dobrou náladu trochu kazil jen pocit, že při odchodu ze vsi nás hravě předběhla stará babička s vidlemi na zádech. Naše cesta vedla ke krabičce Kulhavá skála (GC1H1G1), což byl zajímavý skalní oblouk, u kterého se má nacházet jakási jeskyně. Když jsme tam došli, byli jsme z vedra a pochodu ale tak zničení, že hledat jeskyně do prudkého kopce nad skálu už jsme se nedokopali. Teď, když už je v jeskyni earthcache Vranovec Cave (GC2QT9P), by nás tam určitě dolákala Ach ta závislost, ale člověk je pak rád, že se tam podívá, jak takhle mám jen oči pro pláč. Jeskyně vypadá podle fotek dost zajímavě. My u skály obnovili zdejší ztracenou krabičku (Míša se dopředu domluvila s autorem), a udělali si tam zápis do čistého logbooku (taková náhrada za nesplněné FTF:). Následovalo první setkání s rumunskou usedlostí. České vesnice jsou od sebe vzdálené odhadem 10-30km, a mezi nimi je čas od času nějaká ta usedlost, většinou asi rumunská. To usuzuji ne z toho, že bychom s lidmi mluvili (vždy byli někde fuč na poli), ale protože na nás štěkali zdejší psi V této to nebylo jinak, navíc za usedlostí nám cestu zahradili polodivocí koně, kteří vypadli, že na nás každou chvíli zaútočí. Naštěstí to zůstalo jen u pobouřeného frkání a hrabání kopytem. I když Jirka by určitě řekl, že si moc vymýšlím, že to byla jen hravá hříbata.

Koně nás asi dost zmátli, protože jsme se ztratili. Ono značení je tu skvělé, ale člověk nesmí být s GPSkou v ruce příliš namyšlený Podle mapy modrá končila u Kulhavé skály, ale nám se nechtělo vracet, a tak jsme pokračovali po jakési pěšince dál, s tím že brzy narazíme zpět na červenou. To se nám povedlo, ale rozhodně ne tak brzy, jak jsme si představovali U odbočky k Turecké díře jsme byli tedy poměrně pozdě. Chvilku jsme váhali, jestli tam chodit, ale zvítězila touha po krabičce a poznání. Batohy jsme tedy odhodili do křovisek a vydali se nalehko dolů. Jeskyně byla obrovská a lákala nás dovnitř. Bohužel se ukázalo, že ve vedru jsme nepomysleli na mikiny, a tak většina výpravy vstoupit dovnitř odmítla se slovy, že nechce onemocnět, což je dost rozumný argument, protože venku bylo pěkné vedro, a uvnitř naopak hodně chladno. Někteří z nás neodolali. Jeskyně byla krásná, protékala jí podzemní řeka a prostory byly obrovské. Daly by se zkoumat více, pokud by nás netlačil pocit spěchu za ostatními, takhle jsme si alespoň užili pár úžasných pohledů na stěny jeskyně krásně se blyštící ve svitu čelovek. A tak alespoň touha po jeskyni a poznání byla nabažena, protože krabičku jsme ani po delším hledání nenalezli. Udělali jsme si alespoň smutné foto u místa odpovídajícího popisu v hintu, ale nikdy jsme ho pro požádání autora o log nevyužili. Sedmá část šifry do soutěže je: sj U našich batohů mezitím Pepa s Luckou navazovali kontakt s místním rumunským párem pasoucím krávy. Ukázalo se, že i přes Míšiny rady, ať sebou nebalíme nic těžkého, Pepa zabalil litrovku slivovice . Rumunský tatík si nechal šťastně odlít do lahvičky “na zuby” a pospíchal za svou ženou, oslovujíc jí buď “Mařeno” nebo “má ženo”. Vzhledem k tomu, že to byl Rumun, tak to bylo nejspíš něco úplně jiného, ale to už se nedozvíme. Každopádně lahvička mu nejspíš byla zabavena pro dobro rodiny . Až k večeru jsme dorazili do Garniku, který nám brzy přirostl k srdci. Vesničané nás ochotně nasměrovali na loučku na kraji vesnice, kde se dalo stanovat. Bylo to prakticky vedle krabičky Garnic (GC1H175),  ležící v místě zvaném Filipova díra, což je taková malá díra, ze které vedou jakési hadice, myslím že odtamtud čerpají vodu. Popisuji to tak přesně proto, že vesničané nás sice směrovali dle svého nejlepšího uvážení, ale i tak jsme se tam dlouho motali než jsme to našli. Po postavení stanů a odložení věcí jsme se vypravili na průzkum vsi. Ten skončil poměrně brzo – v zdejší hospůdce Pivo tu bylo dobré a levné, nanuky taky, paní hostinská moc hodná a výřečná, co si víc přát My si přáli ochutnat zdejší produkty, a tak se několik z nás oddělilo a vydalo se do nitra vsi něco nakoupit. Brzy jsme objevili dům, kde prodávali sýr a marmeládu. Ukázalo se, že sýr se tu prodává na kila, představa, že byste chtěli méně, je pro ně překonatelná jen stěží, a méně než půl kila už spadá do ochutnávacího obřadu předcházejícího nákupu:) Koupili jsme si i marmeládu, kterou nám při ochutnávce naservírovali na právě dosmažené palačinky. Výborná šípková marmélada… áááááách. Cenu si řekli v korunách, a my si trapně v Temešváru měnili peníze na rumunské lei. Když jsme chtěli zaplatit rumunskými, převedli nám to výhodnějším kurzem než v bance, ještě zaokrouhlili dolů, a když jsme jim chtěli dát víc, přibalili nám k nákupu i palačinky A tak jsme měli o výbornou večeři postaráno. Mimochodem, s těmi převody – později, když už nám docházely lei, jsme zase místo rumunskými chtěli platit českými, a opět nám to převedli výhodným kurzem a zaokrouhlili dolů;) Nabízeli i směnu více peněz, takže vyměňovat zásadně v Banátu!

Na závěr opět přikládáme mapu oblasti.

 Líbil se Vám tento článek? Máte na takové putování jiný názor nebo naopak Vás takové putovaní nadchlo? Podělte se s námi o svůj názor v diskuzi pod článkem.

Autor: krovicko